Narodila jsem se v Praze před dvaceti osmi lety. Studovala jsem kulturologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, mediální studia také na UK a dějiny umění na VŠ UMPRUM. Jsem nejstarší z pěti sourozenců, kterým je 26, 24, 21 a 18 let. Také mám dva rodiče, tatínka akademického malíře a maminku vystudovanou inženýrku v oblasti cestovního ruchu, kteří se v roce 1998 rozhodli, že vyzkouší nově povolený způsob vzdělávání ve formě domácí školy. A maminka se tím rázem stala učitelkou na plný úvazek, obrněná neuvěřitelnou ochotou a trpělivostí. Chcete vědět, jak u nás taková domácí škola probíhala?

Slunce za okny nás donutí vyskočit z postele. U snídaně pozorujeme za okny ptáky a rozeznáváme jednotlivé druhy. Pak začíná škola. Někdy si hrajeme na opravdickou školu a zvoníme na zvoneček, někdy ze spontánního povídání přejdeme rovnou k tomu, kolik těch malých opeřenců za okny vidíme, a pak už je jen krůček k matematice. Učíme se číst, psát, počítat a je to zábava.

Na zvídavé otázky dostáváme odpověď ihned. Často se ptáme při procházce v lese nebo ve městě. „Mami, z čeho se vyrábí zmrzlina? Tati, a proč se musí platit daně? “Poznáváme tak svět, nejen prostřednictvím učebnic, ale i naživo, na vlastní kůži.

Povídáme si v prvouce o hornících a dolech, není teda nic lepšího, než se vypravit do hornického muzea, povozit se v důlním vláčku, prohlédnout si obrovské stroje. „Jak funguje tento přístroj? A k čemu slouží to veliké kolo?“ Průvodce se diví tolika otázkám mého mladšího brášky. Prý tady ještě neměli děti, které by to tolik zajímalo a byly schopné se ptát a pak pozorně naslouchat odpovědím.

Často navštěvujeme i divadla a koncerty vážné hudby, chodíme také do galerií. Nabízejí v nich totiž tvořivá dopoledne, kde si můžeme vyrobit vlastní papír, zamyslet se nad jednotlivými obrazy a namalovat je podle svého dětského vidění. Jednou, až vyrostu, se mi tyto zkušenosti budou moc hodit při studiu na vysoké škole. V zoo poznáváme zvířata, při procházkách lesem nebo výletech do hor poznáváme rostliny a stromy. Domácí škola je zároveň velkou školou života i pro mé rodiče. Musí se toho hodně naučit sami, aby byli schopni zprostředkovat nám informace z různých oblastí učiva. Myslím, že maminka po tolika letech učení musí mít už opravdu široký rozhled.

Po obědě máme tělocvik. Vyběhneme do zahrady a ta se v tu ránu stane tělocvičnou, ale i královstvím nebo tajnou zemí. Lezeme po stromech, houpeme se na houpačce, stavíme z písku. Z  prašáku na koberce máme pirátskou loď. Je třeba vylézt na stěžeň, jestli se z dálky neblíží nepřítel. Je tam! Musíme tedy bojovat. Po náročné bitvě si na sluníčku čteme z oblíbených knížek. Učíme se pak vlastně až do večera. Ještě když uléháme do postele, tak diskutujeme s rodiči o naléhavých problémech, které naše dětské hlavičky napadly během dne.

„Nechybí vám kolektiv?“ Častá otázka všech, kteří zjistí, že nás rodiče učí doma. „Proč by nám měl chybět? Vždyť je nás přece pět dětí a dva rodiče! Když se sejdeme při obědě u stolu, tak máme bezpochyby doma menší kolektiv. A krom toho chodíme na kroužky jako je výtvarka nebo gymnastika.“ Takže odpověď je, že nám kolektiv nechybí. Naopak jsou vztahy u nás v rodině velmi pevné. Vždy jsme všechno řešili spolu, podnikali spolu. Rodiče se nám věnovali, jak jen mohli. To si uvědomujeme čím dál víc. Rodina je totiž to nejcennější, co člověk v životě má a já jsem vděčná za mou rodinu i za domácí školu, která nám pomohla vztahy doma utužit.

V páté třídě jsme se sami rozhodli, že chceme jít na gympl. Bylo potřeba na sobě opravdu zapracovat, ale věděli jsme, že je to důležitý krok v našem vzdělání. Proto nám ani nebylo třeba domlouvat a zkoušky jsme po usilovné práci hravě zvládli. Přechod z domácí školy na gymnázium nebyl nijak těžký. Jediná změna byla v tom, že zkoušky, které jsem absolvovala každého půl roku najednou byly častěji a v menším rozsahu. Zvykla jsem si rychle.

Postupně jsme se na osmileté  gymnázium dostaly všechny sestry, bratr si zvolil šestileté gymnázium ve vedlejším městě. Občas jsme pak mamince my starší pomáhali s učením mladších sourozenců. Když jsme se zrovna ve škole naučili nějakou zajímavost, doma jsme to vyprávěli a obohatili tím znalosti těch ostatních.

Vždy jsme si drželi palce a měli radost z úspěchu toho druhého. I teď, když už jsem na vysoké škole, tak mým sourozencům moc přeji, aby dobře dostudovali a správně si vybrali obor, který je bude naplňovat a posouvat jak ve znalostech tak zkušenostech dál.

Já sama své děti nejspíše doma učit nebudu. Pro mě to byly krásné roky, když jsem byla v domácím vzdělávání a mohla se dovídat mnohem víc informací, než by mi bylo dopřáno v klasické škole. Já však nemám tolik trpělivosti, nedokázala bych obětovat veškerý svůj čas, jako to udělala maminka. A já jí tímto z celého srdce děkuji.

Anna Pogranová